Šestinedělí po prvním porodu bylo jedno z nejhorších období v mým životě. Každej den držím v ruce ten mrňavej uzlíček, co buď spí nebo pláče a čekám, kdy už konečně přijde ten nával mateřský lásky. Ale nic se neděje. Jediný, co stoupá, je strach a úzkost s každým přicházejícím večerem.

Kojením, který vůbec nejde se mi bolestí kroutí prsty u nohou. V prsou mám asi kameny, ale ven nejde ani kapka. Na střídačku tak lítám mezi snahou nakojit aspoň 10ml a plotnou při přípravě umělýho mlíka. Nespím. Nevěřím. Nechápu.

V mezičase do sebe v průběhu noci nasoukám banán. Brečím. Kvůli všemu a pořád. Nejsem schopná utišit ani vlastní dítě, natož sebe.

Snažím se spát, když spí on, ale nejde to. Nejčastěji usíná na mě a když se pohnu, vzbudí se a pláče. Skoro pořád.

Hromada prádla a nádobí, který nezvládám uklidit, protože krmim nebo chovám. I záchod je s pláčem a do sprchy už sem snad zapomněla cestu.

"Ježíš ty tady máš ale bordel a to máš jenom jedno dítě...", zahlásí návštěva, která se přišla podívat na novorozený miminko.

Chce se mi řvát, ale nakonec se rozbrečim.

Kojení furt nejde, všechno je špatně a přišla jsem o kus bradavky. Ne, porod fakt není ta nejhorší bolest na světě!

Po prvních 2 týdnech se odvážim jít nakoupit potraviny. Mimino spí ve vajíčku v nákupním vozíku a já si tak říkám, že kdybych ten vozík nechala mezi regálama, určitě by si ho někdo vzal a bylo by mu líp. Sakra! Vždyť je tak krásnej, tak maličkej a je můj, tak proč k němu, sakra, vůbec nic neumím cejtit?!...

Strach, stres, úzkost, extrémní střídání nálad z ničeho nic a možnost útěku 0!

Tady máš dítě, starej se o něj, krm ho, přebaluj a dohlídni, aby prospívalo.

Manuál k němu není, žádný knoflíky nebo ovládání taky ne, ale ty si poradíš. Musíš!

Všechno bolí, špatně se to hojí, respekt v porodnici žádnej, ba naopak = sebevědomí 0!

Prostor k tomu si vydechnout, nabrat trochu síly a čas k tomu, to všechno zpracovat není.

A můžete si stokrát říkat, že to bude v pohodě, ale na tohle se prostě připravit nedá...

Mateřství je dost prezentovaný jako lživá reklama - máma i miminko se všude usmívají, všechno kolem je nablejskaný a zalitý sluncem.

Jenže ono to takhle vůbec být nemusí a vy pak nechápete, proč nebo co je s vámi špatně a proč to není takový, jak o tom všude píšou?

Ani já nevěděla, co to je, co se to děje a co s tím mám dělat. Říct to někomu? To nemůžu.

Stydim se za to, že mám vůbec takový pocity, myšlenky a že se za to nesnáším.

A pak jsem narazila na Úsměv Mámy a bylo mi to jasný - poporodní deprese!

Přes maily a po telefonu mi moc milé paní pomohly se trochu oklepat a začít se po kouskách dávat dohromady.

Tehdy začala moje cesta terapií, léčení starých i nových šrámů, přepisování vzorců a seberozvoj.

I když jsem přesvědčená, že i pozůstatky z poporodní deprese vedly k mému zhroucení teď v létě, můžu říct, že jsem dopadla relativně dobře.

Spousta maminek s PD to štěstí, bohužel nemá a ne zřídka to pro ně bývá fatální.

A proto prosím, mluvme o tom, sdílejme svůj příběh! Můžeme tím pomoci dalším maminkám, které jsou bezradné. Poporodní deprese totiž není ostuda a čím dřív se s ní začneme prát, tím dřív a líp máme vyhráno!

Nemusíme ji skrývat a trápit se s ní sami, jen je potřeba vědět, kam se obrátit a že pomoc je potřeba.

Nebojme se říct si o pomoc.

I jenom sdílení může někdy pomoct, protože sdílená starost je poloviční...